Kadaňské gymnázium se již tradičně zapojuje do Příběhů bezpráví, projektu Člověka v tísni. Ten od roku 2005 poskytuje školám dokumentární a hrané filmy, brožury, didaktické hry a metodiky. Na stovkách škol se od té doby pravidelně v listopadu věnují promítání filmů a besedám s pamětníky. Každý ročník má své téma, letos to bylo třicáté výročí znovunabytí svobody a zapojilo se v republice celkem 705 škol, v Ústeckém kraji to bylo 54, v chomutovském okrese 6.

Vladimír Drápal Lábus (1964) vyprávěl studentům třetího ročníku a humanitní větve oktávy a čtvrtého ročníku o svém životě, s vědomím, že většina zkušeností je nepřenosných. Četl ze svazků, které na něj vedla StB – „je to jako můj deník“.  Mluvil o tom, jak a proč se rozhodl, že chce žít jinak a jak byl zcela nepochopen rodinou, ale i většinou spolužáků. Ve 14 si nechal narůst dlouhé vlasy a odjel z Loun do Prahy najít podobně naladěné lidi. A po nějaké době našel, aby undergroundový svět už nikdy neopustil. Začal se pohybovat kolem Plastic People, Vokna, Revolver Revue… Stal se distributorem Vokna a Voknovin pro severní Čechy a až do listopadu 1989 byl častým terčem komunistické šikany. „Důležitý je vzdělání, ne peníze a úspěch. Pokud děláte to, co vás baví a naplňuje, nemusíte mít nouzi… Svoboda mi přinesla možnost dělat všechno to, po čem jsem kdy toužil – cestovat, mít hudební nakladatelství, pořádat koncerty a divadla… Ivan Martin Jirous i Václav Havel zemřeli předčasně, protože měli zničené zdraví z komunistických kriminálů…“

Studenti se ptali: Jakou hudbu jste poslouchal? Co na to, jak jste se změnil, říkali rodiče a spolužáci? Kdo na vás práskal? Co říkáte na to, jak se vlečou soudy s estébáky, kteří vyhrožováním i fyzickými ataky nutili lidi v rámci „akce Asanace“ k emigraci? Jak jste vnímal listopadové změny?

Více o Vladimíru Drápalovi zde: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1501/130-133.pdf

Marcela Svejkovská