Václav Lemberg – 2. poválečný ředitel
V roce 1951 z politických důvodů zaniká Gymnázium v Kadani a v jeho budově vzniká hornická škola. Ve školním roce 1950/1951 maturuje posledních 17 studentů ve vlastní budově školy. Studenti maturovali z 5 předmětů a písemnou závěrečnou zkoušku psali ze 3 předmětů. Studenti a učitelé provozovali dvě hudební tělesa (komorní a jazzový). Tato tělesa pořádala oblíbené společenské večery na Střelnici.
Po válce pověřilo ministerstvo školství a osvěty odborného učitele Karla Krabce a Václava Lemberga organizací školství v okrese Kadaň. V roce 1953 podle nové školské reformy dochází ke zřizování jedenáctiletých středních škol. Prvním ředitelem jedenáctileté střední školy se stal Václav Lemberg. Škola sídlila v budově dnešního gymnázia. V roce 1957 se škola přestěhovala do budovy dnešní 2. ZŠ. V roce 1960 se jedenáctiletá škola změnila na všeobecně vzdělávací školu – dvanáctiletku, která měla devět ročníků ZŠ a tři ročníky střední všeobecně vzdělávací školy. V roce 1964 došlo k oddělení ročníku střední všeobecně vzdělávací školy od základní školy a vytvořila se tak samostatná SVVŠ.
A jaký byl Václav Lemberg? kdo jiný by ho mohl lépe popsat než jeho dcera do jednoho z almanachů školy.
Dostalo se mi té cti napsat pár řádek do Almanachu Gymnázia Kadaň k jeho 200. výročí. Je to pro mne milá, ale zároveň těžká povinnost. Jsem dcera jednoho z ředitelů této školy. Nikdy jsem to jako jeho dcera neměla lehké a ani nyní není moje úloha snadná.
„Někdy méně znamená více“. A tak se pokusím stručně charakterizovat a vzpomenout mého otce. Z pohledu dnešní generace bude asi vyprávění jen historie, anebo samozřejmost, na kterou snad není potřeba vzpomínat. Ale když uvážím, že otec byl matematik a nedožil se žádných počítačů, ale jen logaritmického pravítka a začátků kalkulaček, je jasné, že si na otce vzpomene hlavně generace jeho kolegů a žáků. Pamětníci vědí, že byl velice náročný a přísný. Svou práci měl nesmírně rád. Tenkrát byla kantořina poslání, nikoliv nástroj k obživě, a on věnoval svému povolání celý život. V Kadani začal působit v roce 1945 jako tajemník okresního školského odboru a od roku 1954 střídavě řídil různé školy včetně gymnázia. Byl velice rád, když mohl vychovávat žáky lepší učitele. Má jich celou řadu a jak on sám říkal, nejraději ho měli ti, kteří nejvíce zlobili a nikdy se nezapomněli přihlásit, poradit i pochlubit i dávno po opuštění školních lavic. Nechtěla bych, aby to vyznělo jako přílišné vychloubání, ale byl velice progresivní a organizačně schopný. Spolupracoval léta s Výzkumným ústavem pedagogickým v Praze. Zavedl tzv. specializované učebny. Za pomoci SRPŠ vybudoval nejenom učebny biologie, chemie, ale i matematiky. Ta byla zvláštní tím, že všechny stěny byly obloženy velkými plastickými matematickými vzorečky. Pamatuji se, že jsem se divila, proč tomu tak je, vždyť se v ní dá opisovat. Ano dalo, ale jenom těmi, kteří věděli, co a jak použít. Ale výhoda byla i ta, že neustálým „okoukáváním“ v hlavě to (a+b)2 = a2 + 2ab + b2 zůstalo navždy.
Byl propagátorem dopravní výchovy. Dnes už všechna dopravní hřiště jsou samozřejmostí. Byl propagátorem škol v přírodě. Ty jsou také dnes zcela běžné. Byl velkým sportovním nadšencem. Organizoval hromadné kulturní zájezdy do Národního divadla v Praze. Rád organizoval školní výlety typu letadlem do Brna apod. A v neposlední řadě se zasloužil o stavbu nové budovy gymnázia pod Svatým kopečkem. To byla jeho největší láska. Vystavěli ji tenkrát rodiče žáků opravdu od základů – od otloukání starých cihel.
Všechnu práci, kterou si „postavil“ svůj malý pomník, by byl nemohl realizovat bez bezvadných, stejně obětavých a nadšených kolegů, včetně pana školníka. Bylo jich hodně a opravdu nevím a nechci jmenovat, abych někomu neukřivdila. Na všechny mám pěkné vzpomínky. Rovněž velice ráda slyším od svých spolužáků na různých sjezdech, že můj táta byl dobrý ředitel.
Ing. Stanislava Burianová / dcera ředitele Lemberga
