Už od dětství mě přitahovaly hory a turistika. Postupně se z obyčejných výletů s rodiči stala vášeň, která mě provází dodnes. Právě díky ní jsem si jednou všimla výzvy vedoucího značkařů v chomutovském okrese, který hledal dobrovolníky pro značení turistických tras v rámci Klubu českých turistů. Myšlenka, že bych mohla přispět k tomu, aby se lidé v přírodě lépe orientovali a nebloudili, mě okamžitě zaujala.

Neváhala jsem a rozhodla se tuto dobrovolnickou činnost vyzkoušet. První zkušenost jsem získala společně s kamarádkou, která už měla za sebou školení vedoucího značkaře. Spolu jsme označily přibližně šest kilometrů trasy. Byla to pro mě úplně nová zkušenost – zjistila jsem, že značení není jen „malování čárek na stromy“, ale promyšlený systém s jasnými pravidly. Každá značka má své přesné umístění, velikost i význam, a je potřeba přemýšlet o tom, jak ji turista v terénu uvidí.

Práce mě velmi bavila a navíc jsem si uvědomila, jak důležitá je práce dobrovolníků, kteří se starají o tisíce kilometrů tras. Česká republika má přitom jedno z nejlepších a nejpropracovanějších značení turistických tras na světě, které je často dáváno za vzor i v zahraničí. O to víc mě těšilo, že se mohu stát jeho součástí.

Jak jsem se později dozvěděla, značení probíhá v pravidelných cyklech a na jaře vyrážejí značkaři do terénu s barvami, aby obnovili značky po zimě. Je potřeba zohlednit i přírodní podmínky – například to, zda větve nebo keře nezakrývají značky, a případně trasu upravit pomocí pilek a zahradních nůžek. Za celým systémem stojí nejen práce v terénu, ale i pečlivá organizace a plánování.
Tato zkušenost mě motivovala k dalšímu kroku. Následující rok jsem se přihlásila na dvou víkendové školení v Liberci. Školení bylo intenzivní a velmi přínosné. Naučili jsme se nejen samotnou techniku značení, ale také širší souvislosti celé činnosti. Velký důraz byl kladen na metodiku značení – tedy pravidla, kde a jak značky umisťovat, jak řešit odbočky, křižovatky nebo například přístup ke studánkám či vyhlídkám.

Další důležitou součástí byla topografie. Učili jsme se pracovat s mapou, orientovat se v terénu a správně zakreslovat trasy. Značkař totiž není jen „malíř“, ale musí rozumět krajině, plánování tras i bezpečnosti pohybu turistů. Třetí oblastí byla organizace a evidence tras.

Na závěr školení nás čekaly zkoušky ze tří testů – metodiky značení, topografie a znalostí celého systému značení. Nebylo to úplně jednoduché, ale o to větší radost jsem měla z jejich úspěšného zvládnutí. Díky tomu jsem se mohla stát plnohodnotnou součástí značkařského týmu – „vedoucí značkařkou“.

Dnes vnímám značkařství jako krásnou a smysluplnou dobrovolnickou činnost. Líbí se mi, že propojuje lásku k přírodě s konkrétní pomocí ostatním. Turistické značky bereme často jako samozřejmost, ale stojí za nimi práce tisíců dobrovolníků, kteří věnují svůj čas tomu, aby se ostatní mohli v krajině bezpečně pohybovat.

A i když většinu času trávím jako učitelka ve škole, právě tyto chvíle v přírodě mi připomínají, jak důležité je občas zpomalit, rozhlédnout se kolem sebe a třeba i přiložit ruku k dílu tak, aby cesta byla o něco přehlednější pro ty, kteří přijdou po nás.

Ráda bych na závěr poděkovala celému týmu značkařů nejen z Liberce, ale i dalším instruktorům z celé České republiky, kteří se nám během víkendů věnovali a ochotně nám předávali své cenné znalosti a zkušenosti. Velké díky patří také skvělé partě nových vedoucích značkařů, se kterou jsme se na školení setkali i díky nim panovala po celou dobu příjemná, přátelská a inspirativní atmosféra.

Mgr. Andrea Horčicová