Projekt Krokus vznikl téměř před dvaceti lety na jedné škole v irském Dublinu. Odtud se potom pod patronací vzdělávací iniciativy HETI (Holocaust Education Trust Ireland) rozšířil do dalších škol v Irsku a pak i v mnoha dalších v Evropě. Slouží jako nástroj pro vzdělávání mladých lidí o holocaustu a podněcuje k přemýšlení o důsledcích intolerance a rasismu.
V České republice projekt realizuje Židovské muzeum od roku 2009, na podzim poskytuje zapojeným školám cibulky krokusů i doprovodné vzdělávací materiály a metodickou podporu. Jde o jednoduchý, ale svým dosahem silný nástroj ke vzdělávání a podpoře historické paměti. Pokud květiny na jaře rozkvétají na místech, kudy pak studenti procházejí cestou do školy, nebo se svými kamarády a příbuznými, slouží k pravidelnému upomínání a také k rozhovorům a vysvětlování, proč a komu je sázeli.
Kadaňské gymnázium se zapojilo potřetí. Studenti dějepisného semináře nejprve pátrali v databázi obětí na stránkách holocaust.cz, kde se pokoušeli najít jména mužů, žen a dětí narozených na Kadaňsku, Chomutovsku a Podbořansku. Podařilo se u několika – „Našla jsem pána z Údlic, sama tam bydlím. … byl z Blšan, jsou nedaleko Kryr, zajímalo by mě, jestli chodil na procházky na stejná místa jako dnes my …my máme manžele z Podbořan. … tato paní se narodila ve Žluticích, pak se provdala do Žatce… chlapec bydlel nedaleko kadaňského náměstí. …“
„Uvědomil jsem si, jak to pro Židy bylo extrémně těžké. … Přijde mi skvělé, že existuje databáze, kde lze najít jména obětí … Je hrozné, jak malou cenu měly jejich životy … Je důležité si připomínat, že mrtví nebyli jen čísla, ale osoby se zajímavou minulostí … Sázením krokusů můžeme vyjádřit svůj soucit, nikdy však nemůžeme úplně pochopit, co cítili a zažívali … Ze zasazených krokusů mám radost, protože budou kvést na památku nevinných obětí holocaustu … Mrzí mě, že ta synagoga už tady nestojí … Projekt se mi líbí, je to jedna z cest, jak se postarat o to, aby se na osoby, které se staly obětí holocaustu, nezapomnělo … Napadá mě, u kolika lidí už nezjistíme vůbec nic, nemáme ani jejich fotky, nevíme kdy a kde zemřeli …“
Marcela Svejkovská, 8.O a 4.B, dějepisný seminář