Většinu studentů vyššího gymnázia čekal v pondělí 18. března projektový den k moderním dějinám a mediální výchově. Předem si mohli napříč třídami zvolit, jakých workshopů a přednášek se zúčastní, či zda je zajímá performance Gutta. Od osmi do půl druhé vystřídali čtyři lekce, mezi nimi měli přestávky. Protože lekce trvaly 70 a přestávky jen 15 minut, rozhodli jsme se, že příště o jednu lekci ubereme a přestávky prodloužíme. Aby si studenti stihli sdělit dojmy, dojít do další učebny, nasvačit se. Po celý týden jsme se v hodinách dějepisu, ZSV i češtiny či angličtiny k pondělní akci vraceli a se studenty ji reflektovali. Jejich ohlasy byly ve velké převaze velice pozitivní, každému se líbilo něco, mnohým se líbilo všechno. Nejvíce oceňovali ty workshopy, které je donutily dívat se jinak, ptát se tak, jak je zatím vůbec nenapadlo.

Děkujeme všem studentům, kteří se projektového dne aktivně zúčastnili a do diskuzí a práce s dokumenty se nadšeně zapojovali. Děkujeme všem lektorům: Sabině Fejsákové, Ludomíru Franczakovi, Václavě Jandečkové, Monice Kubové, Josefu Märcovi, Sáře Märc, Karle Peksové, Pavlu Syrovátkovi, Martinu Šmokovi, Ivě Vachkové. Velké poděkování patří Nikole Dunkové za výtvarné zpracování projektu.

A jaká byla Paměť 20. století očima studentů?

Mluvila o Sidonii Nádherné, o její duševní stránce, o tom, jak se vypořádala se situací kolem sebe, co všechno udělala, jak se ke světu kolem sebe postavila. Líbilo se mi, jak byla přednáška interaktivní, hráli jsme divadlo, pracovali s textem. Bylo nutné, aby se člověk nebál mluvit nahlas anglicky.

Bylo zajímavé, jak doba dokáže člověka ovlivnit.

Sidonie byla polylingvní, byla to „univerzální žena“, workshop v angličtině se k ní nabízel.

Já tu angličtinu beru jako plus, v Holandsku taky některé hodiny měly v angličtině a proto mají angličtinu dobrou.

Tento workshop byl nejakčnější, plný různých aktivit, velmi nás bavil.

Mně se líbilo víc workshopů, ale nejvíce asi ten o dezinformacích. Nejvíce mě překvapilo, jak se dá pracovat s videem. Nějaký web vzal video z nějakých protestů, upravil ho a použil jinde. Vlastně všechno, co vnímáme jako jednoznačné, takové být nemusí.

Mně se taky nejvíc líbil workshop o digitální gramotnosti. Přišel mi důležitý zejména s ohledem na dnešní dobu. Většinu toho, co tam zaznělo, jsem věděl, ale přesto je důležité si neustále připomínat, jak mohou být lidé v dnešní době manipulováni v novinách nebo na internetu. Lidi mohou přijít i o spoustu peněz.

Dezinformace, protože to je pro mě asi nejaktuálnější téma. Líbilo se mi to i proto, že jsme to zatím nikdy nebrali takhle do podrobnosti.

Dezinfromace, bylo to pěkně podaný, bylo tam hodně aktivit a zajímala mě i AI.

Mě nejvíc oslovila Akce Kámen, i proto, že jsem se dozvěděl něco, co jsem nevěděl. Zároveň protože ta paní používala protokoly z archivu. Občas byly hůře čitelné, ale i tak zajímavé.

Mně se nejvíce líbila Akce Kámen, protože ta paní vyprávěla o komunismu u vás. Zjistila jsem, že jsem o tomto období u vás měla jinou představu. Vím, jak to bylo u nás, ale jak to bylo u vás, jsem nevěděla. Myslím, že vy jste to měli trochu lepší než na Ukrajině. Byla jsem trochu v šoku, když jsem se dozvěděla, že ta Akce Kámen byla u vás. Byla udělaná hodně mazaně! Moje matka mi to nikdy neříkala, že něco podobného jako u nás bylo i na územích za hranicemi Sovětského svazu. Že to bylo tak tvrdé i za jeho hranicemi.

My a oni – z pohledu, jak mozek přemýšlí, jak se genocidy opakují, jak vždycky za tři generace se genocida zopakuje, protože z té kolektivní paměti ta vzpomínka vyprchá. To pro mě bylo zajímavý – že všechny genocidy jsou si v lecčems podobné.

Když vyprchá vzpomínka, začíná to nanovo. Když budeme vzpomínku nějakým způsobem udržovat, je tam naděje, že se to nestane, nebo že se ten interval prodlouží.

Vůbec jsem nevěděl o genocidě ve Rwandě, o to jsem teď chytřejší. A je hustý, že to myšlení pramení ještě v době, kdy jsme byli opice. Ono to celé dává smysl, ale nikdy jsem nad tím tak nepřemýšlel.

Mě právě zaujal komplexně ten proces mysli, že je to spojené s psychologií, přišlo mi, že je to komplexnější a dlouhodobější proces spojený se zlem. Nakonec to vlastně vždycky vyjde stejně, furt se opakují určité body.

Nebavili jsme se jen o genocidách jako takových, ale šel do hloubek myšlení.

Zajímá psychologie a sociologie a tam to bylo hezky obsažený. U těch genocid, jak to vlastně vzniká…

Pro mě to bylo trochu děsivý – uvědomění si, že se to neustále děje a může se to z malé věci vyvinout v něco většího a pořád to tu je a v naší lidskosti pořád bude. Zajímavé a děsivé uvědomění.

Workshopy byly dost dlouhý, ale celou dobu jsem byla schopná udržet pozornost a poslouchat ho. Videa pro mě byly hodně silný, že rozhodně to je silnější, než když se o tom pouze mluví. A je důležitý si uvědomit, že i v tuhle chvíli se takovýhle věci pořád dějou a že to není jenom minulost.

Doufám v to, že se to někdy přestane dít, ale asi ne.

Když povídal o tom, že některé rysy genocid jsou ještě z evoluce, že máme pořád opičí mozek. Bylo to hrozně těžký téma, psychicky náročný, silné byly vzpomínky přeživší ukrajinského hladomoru. Lektor to dokázal občas trochu odlehčit, ale ne tak, aby to bylo nevhodné.

Mě tam překvapilo, že všechny workshopy byly koncipovaný tak, že jsme tam něco dělali, v tomto si s námi pán povídal, ale nebyla tam vyloženě žádná aktivita, přesto to moji pozornost udrželo nejvíc. A bavilo mě to povídání a vzbudilo to ve mně hodně otázek, nad kterými jsem předtím nepřemýšlela. Nový, jiný pohled a přesto, jak to bylo dlouhé, byla jsem pozorná a bavilo mě to.

Mě osobně nejvíce zaujal projekt Gutta – byla tam témata, nad kterými jsem se nikdy ani nezamyslel      a i to zpracování bylo úplně jiné. Nikdy jsem nic podobného neviděl.

Zdálo se mi, že z toho jejího příběhu vybrali jen to nejhorší. Že pořádně neví o tom jejím životě a že si vytáhli jen to hrozné. Vzpomněla jsem si na Klatovy a na kostnici a tam také ti mrtví nedali souhlas…

Já jsem v tom pochopil dvě špatné věci: jedna špatná věc: vystavuje se kostra bez povolení v muzeu, ale ta druhá špatná věc je, že se nad tím nikdo nezamyslel. Ani já osobně jsem nad tím nikdy nepřemýšlel a myslím, že většina. Mně přijde, že je to špatný.

Mně se taky nejvíce líbila Gutta, protože to bylo něco úplně jinak zpracované. Nikdy jsem nic podobného neviděla a zaujalo mě jejich pátrání po té ženě, a že se jim to povedlo, že to nějakým způsobem uzavřeli a zároveň otevřeli těm otázkám.

Mně se nejvíc líbila Gutta, přišlo mi to originální a vlastně mi to dalo otázky, nad kterými jsem dřív vůbec nepřemýšlela a ani nevěděla, že se něco podobného děje.

Honza: Mě také nadchl workshop Gutta, kdy se mi zaprvé líbilo zpracování, zadruhé mě nadchl příběh. Vůbec jsem nevěděl, že se tohle u nás dělo.

A tak tleskejte! – Bylo to zajímavé, ale ten konec byl hrozně smutný.

A tak tleskejte. Protože se střídaly záběry z filmu a jejich rozbory. A mě hodiny s panem Märcem hodně baví.

Ta hodina byla strašně depresivní, ale i přes to téma jsem si to strašně užila. Mám moc ráda styl, jakým učí pan Märc, líbí se mi jeho přednášky. Ten konec byl asi nejsmutnější, celkově to téma bylo smutný. Bylo tam vidět, jak ta paní měla dobrý život, pak se jí to hrozně zhoršilo a pak zase zlepšilo. A i přesto, co všechno zažila, dokázala pak být šťastná. I na videích bylo vidět, že to není žádná troska. Přišla z Osvětimi, našla si rodinu, život, lásku k lidem, ke světu. Byla jsem z toho dojatá a celkově to bylo inspirativní.

Mně se to líbilo, popřemýšlet o tom holocaustu jako takovým plus to bylo doplněný o ten příběh. Ten workshop byl strukturovaný netypickým způsobem.

Mně se líbilo, že po nás chtěl, abychom se nad tím zamysleli.  Po kousku filmu jsme dělali myšlenkovou mapu na tabuli.

Spíš mě bavil ten film. Lidi se do diskuze moc nezapojovali. Ten příběh byl hodně smutný.

Mně přišlo, že bylo hrozně zajímavý, že jsme měli pocity vyjádřit v jednom slově. Že to byl kontrast, pocitů z filmu je hodně a vyjádřit to v jednom slově je dost náročné. Zakončil to pozitivně, že Kadaň se pro Doru nakonec stala šťastným městem.

Hrozně se mi líbilo, jak jsme si na Slovem k lidskosti uvědomili, jak moc je nebezpečný používat jen jedno slovíčko a každá realita se dá popsat mnohem mírumilovněji, abychom neměli pocit, že nás zavalí paraziti nebo škůdci. Strašné jsou i výsledky průzkumu, ze kterého vychází, že nebereme lidi z Blízkého východu jako lidi, týká se to 50 % respondentů. Mně to přijde úplně směšné, jak někdo může takto uvažovat. A v porovnání s jinými evropskými zeměmi – tam je to mnohem vyrovnanější.

Za mě nejlepší bylo Slovem k lidskosti – naučil jsem se, jak moc můžou slova na internetu ovlivnit lidi a taky jsem to měl jako první seminář, takže jsem byl nejvíc odpočatý. Ale zaujalo mě, jak jsme pracovali s konkrétními články, naučil jsem se termín dehumanizace, což je docela velká věc dneska, hlavně na internetu.

Mě taky hodně zaujalo Slovem k lidskosti – některý příklady byly docela jasný – jak se pokouší dehumanizovat a snížit na nějakou úroveň toho, kdo se jim nelíbí. Ale líbilo se mi poukázání na to, že toho je hodně i ve veřejnoprávních médiích, v novinách. Kdy takto mluvili o uprchlících – vlna/příliv uprchlíků – působili jako obrovská pasivní síla, neměli žádné vlastní rozhodovací schopností. Jako by to byla hromada něčeho. Takže i tyto příklady byly zajímavé, zaujalo mě, že to není jenom věcí nenávistných komentářů někde na FB, že to prostě je i v novinách. Nejhorší na tom je, že si to ti novináři mnohdy ani neuvědomují.

Mně se líbilo Slovem k lidskosti, přišlo mi to zajímavé, paní dobře mluvila. Když jsme byli na Akci Kámen, paní mluvila hekticky a skákala z tématu. Paní Peksová to měla přehledné a dobře připravené, my jsme pracovali ve skupinách, dostali jsme věty a měli jsme přemýšlet nad tím, co je tam špatně.  Vím, jak lidé na internetu píší a jaké dělají komentáře, tedy mě to úplně nepřekvapilo, ale je to hrozný…, co jsou lidi schopní napsat.

Je to hrozný a nebezpečný, slovy to začíná a může to končit u genocid, My a oni, všechno začíná u slov.

Bylo to silné, co všechno mohou způsobit a vyvolat slova. Některé věci jsem znal, ale netušil, o jaké množství slov jde.

Lidi nechápou, co tím mohou způsobit, že se to může obrátit i proti nim.

U Slovem k lidskosti se mi líbilo, jak jsme ve skupinách analyzovali texty, dělali jsme si hromadný poznámky o tom, co je to dehumanizace, jak se projevuje v médiích, rozpoznávali klíčová slova, která se používají. K čemu určité skupiny lidí přirovnávají, a našli jsme spoustu společných znaků a pak jsme se bavili o tom, jak proti tomu bojovat, jak sami sebe preventovat, abychom se tak nechovali a abychom si uměli říct: Počkat. A to říkal i pan Šmok, že musíme bojovat proti těm našim původním instinktům.

Mně se asi nejvíce líbila lekce Slovem k lidskosti, protože paní lektorka měla hrozně hezký zápal pro češtinu. Věděla, o čem mluví a bylo hezký, jak se vždycky nadchla pro nějaké slovo z češtinářského hlediska, z hlediska lexikologie. Bylo to zajímavé a my se mohli naučit lépe používat slova a neznít s prominutím jako hulvát.

Mně se nejvíce líbila Děvčata, zpočátku jsem byla kritická, když lektorka řekla, že budeme dělat mezi sebou rozhovory a živé obrazy, ale nakonec to bylo docela fajn. Ona vyprávěla a my jsme se k tomu napojovali a znělo to fakt jako rozhovory. I jsem se dozvěděla spoustu nových věcí, které se tam mohly odehrávat.

Nejvíce se mi líbila Děvčata, mohli jsme se do nich vcítit, měli jsme tam rozhovory. Sice jsem čekala, že se toho dozvíme o tom pokoji víc, ale nakonec si díky dramatizacím dokáži docela představit tu dobu a jejich vztahy.

Marcela Svejkovská