Přednáškový cyklus školního klubu Salón uzavřela v pondělí 15. června přednáška dokumentaristy a publicisty Martina Šmoka. Zaměřil na téma kindertransportů – záchranných akcí, díky nimž se před nacistickou perzekucí podařilo zachránit tisíce dětí z Československa i dalších evropských zemí.
Veřejnost si tuto kapitolu dějin zpravidla spojuje především se jménem Nicholas Winton. Martin Šmok však studentům ukázal, že skutečnost byla podstatně složitější. Připomněl, že záchrana dětí byla výsledkem práce rozsáhlé sítě jednotlivců, dobrovolníků, humanitárních organizací i státních úředníků působících v různých evropských zemích.
Československé kindertransporty zasadil do širšího historického kontextu. Připomněl, že byly organizovány v období druhé republiky, tedy v době hluboké politické a společenské krize po Mnichovu 1938. Tehdejší Československo se vyrovnávalo s důsledky ztráty pohraničí, přílivem uprchlíků i sílícím antisemitismem. Právě v této atmosféře začali humanitární pracovníci hledat možnosti, jak dostat ohrožené děti do bezpečí.
Jak Martin Šmok zdůraznil, organizátoři záchranných akcí museli překonávat značné překážky i v zemích, které měly děti přijmout. Ve Velké Británii panovaly obavy z přílivu uprchlíků a veřejnost ani politické elity nebyly myšlence jejich přijetí jednoznačně nakloněny. Bylo proto nutné složitě přesvědčovat úřady alespoň k přijetí dětí. Organizátoři se obraceli také na Francii a připomínali její spoluodpovědnost za důsledky Mnichovské dohody. Přesto zde podle přednášejícího nenalezli výraznější ochotu převzít část odpovědnosti za ohrožené děti.
Zvláštní pozornost věnoval Martin Šmok osobnostem, jejichž podíl na organizaci transportů bývá dnes často opomíjen, přitom byl stěžejní. Připomněl například Marii Schmolkovou, Doreen Warrinerovou či Beatrice Wellingtonovou. Právě ony a řada dalších spolupracovníků vytvářeli síť kontaktů, vyřizovali povolení, sháněli finanční prostředky a hledali rodiny ochotné děti přijmout. Bez jejich práce by se záchranné operace nemohly uskutečnit.
Přednáška se však nezastavila pouze u samotných historických událostí. Martin Šmok se studenty diskutoval také o tom, jak vzniká historická paměť a proč jsou některé osobnosti připomínány více než jiné. Položil otázku, proč se veřejné povědomí o kindertransportech v posledních desetiletích soustředilo téměř výhradně na osobu Nicholase Wintona, zatímco desítky dalších organizátorů a organizátorek zůstávají širší veřejnosti prakticky neznámé.
Jedním z témat diskuse byla i možnost, že v procesu utváření historické paměti dochází k upozadění ženských aktérek dějin. Příběhy Marie Schmolkové, Doreen Warrinerové nebo Beatrice Wellingtonové ukazují, že za záchranou tisíců dětí nestál jediný hrdina, ale skupina lidí, jejichž zásluhy byly později často zastíněny jednodušším a srozumitelnějším příběhem jednoho zachránce.
Další vysvětlení hledal Martin Šmok v poválečném politickém vývoji. Řada organizátorů pomoci uprchlíkům patřila k levicově orientovaným antifašistům a aktivistům. V atmosféře nastupující studené války se někteří z nich ocitli na okraji zájmu nebo pod drobnohledem bezpečnostních složek. I tyto okolnosti mohly přispět k tomu, že některá jména postupně mizela z veřejného povědomí.
Studenti se tak během besedy neseznámili pouze s jednou z nejpozoruhodnějších záchranných akcí předválečné Evropy. Přednáška je vedla také k zamyšlení nad tím, jak jsou dějiny vyprávěny, kdo se stává jejich symbolem a proč některé příběhy zůstávají dlouho ve stínu. Setkání s Martinem Šmokem tak nabídlo nejen nové poznatky, ale i cennou lekci o tom, jak vznikají naše představy o minulosti.
Marcela Svejkovská, Monika Kubová
Děkujeme společnosti ČEPS za podporu projektu SALÓN
