Pár postřehů pro budoucí studenty z roku 1997

Home / Historie / Pár postřehů pro budoucí studenty z roku 1997
K 200. výročí založení školy napsal jeden z našich absolventů několik postřehů ze života tehdejšího gymnázia. Dnes je vnímán spíše jako kontroverzní postava, ale i takový je život.

Možná je to tím, že mladý člověk, který teprve „nedávno“ opustil gymnaziální škamna, ještě nemá pro vzpomínky cit. Samozřejmě, že si pamatuji úsměvné historky z vyučování či třídních výletů, že některé profesory mám stále v živé paměti díky mučivým následkům, které zanechaly na rozverné, dospívající duši (i když jsem jim samozřejmě už dávno odpustil) a zase některým jejich kolegům dodnes blahořečím za úsilí, se kterým svědomitě vštěpovali vědomosti praktickým životem vyžadované. Zatím ale vzpomínkám schází ty mlhy sentimentu, milosrdně zakrývající šeď většiny dní. A se vzpomínáním je to jako se všemi aktivitami, o které se člověk má podělit s ostatními: aby nemarnil jejich časem a svojí pověstí, musí to nejdříve umět. (Čímž jsem poněkud diplomaticky naznačil, že já to ještě neumím.)

Ale abych nebyl za mudrlanta, se sklonem k praktikování oduševnělosti na nepravých místech, tak se přeci jen o pár postřehů podělím. Ten, kdo považuje jejich řazení za chaotické, ten se mýlí. Pořadí je opravdu podle důležitosti…

Postřeh první: maturita není zkouška dospělosti. Takové tvrzení je „socializační lež“, která způsobuje, že si člověk většinou nevšimne okamžiku, kdy opravdu takovou zkoušku skládá. Člověk jí neskládá ani před komisí a potenciální úspěch není založen na  znalostech či schopnosti budit takový dojem. Skládá se nejspíše (nejspíše proto, že to nevím jistě, neboť ještě nehodlám umřít) celý život a je to jako šachová partie, kterou hrajete sám se sebou. Dospělým je ten, který si uvědomí, že nikdy vlastně dospělým být ani nechtěl. Anebo ten, který se o to stále snaží, ale zjistí, že je to snaha marná. Bůh suď, ale určitě to takhle nějak bude.

Postřeh druhý: hudební výchova by měla být povinným předmětem. Tolik přirozené srandy si totiž člověk v životě už moc neužije. Střídavě rotující mutování hlasivek studentů je toho zárukou. V praktické rovině je to jediná práce s hlasem – kurzy rétoriky jsou minulostí a recitace básní je pro kočku – kterou normální student ve vzdělávacím procesu projde. Bez diskuse je fakt, že když se začne zpívat, a vy můžete v družném kolektivu setrvat i když se přidáte, je to vaše výrazné plus při procesu „zapadávání“ do nových vztahů.

Postřeh třetí: čtěte pod lavicí. Tolik knížek, co člověk načetl při některých výkladech některé látky některých profesorů, už asi nepřečte. Možná v důchodu, což je bez praktického dopadu.

Postřeh čtvrtý: není třeba se trápit s neopětovanou lásku k dívkám z vyšších ročníků. Jestli za to stojí, bude dost času políčit si později, kdy dva tři roky věkového rozdílu mezi vámi bude příjemná změna stereotypu zrající ženy.

Postřeh pátý: pište básně. Když cítíte, že vás lechtá básnické střevo, nestyďte se a pište. Nemusíte vaše výtvory rozesílat zrovna na všechny strany, to ne. Jen pište, pilně takové veršíky střádejte do šuplíku a vězte, že se velmi často budou hodit. Cit pro romantické zření skutečnosti je křehká věc a odumírá s každým křížkem. A ženy všech věkových kategorií – vyjma mužatek – překvapivě štědře ocení každý řádek, který se jen trochu bude podobat verši. Velmi často tím zalepíte průšvihy, jejichž odčinění by vás normálně stál výlet do zlatnictví.

Postřeh šestý: navazování hlubšího vztahu k alkoholu je lépe si nechat až po maturitě. Ten, kdo začal pít s větší frekvencí již na gymnáziu, naučí se, s odpuštěním, chlastat. Navíc zcela neromanticky se díky studentskému opojení z alkoholu začínají podivné vztahy mezi nesourodými jedinci a naopak se díky takovému nevyzrálému „chlastání“ rozpadají vztahy velmi nadějné.

Postřeh sedmý: nedrážděte vyučující němčiny…

Postřeh osmý: nenechte se přesvědčit o tom, že matematika je jazykem, kterým hovořil Bůh, když tvořil svět. Ten, kdo to tvrdí, by zaručeně nechal Nejvyššího z matematiky rupnout.

 

Další postřehy už nemám, možná se ještě později vynoří. Ale abych to zamyšlení celé uzavřel a dal tomu trochu sentimentu, na který z pozice autora nemám odvahu, dovolím si použít citát Karla Steigerwalda z jeho knihy Obrana sprostých slov:

“Střední škola, to byl rigidní svět, omezený a nevzrušivý. Každý ví, o čem mluvím – ta ubíjející nuda maloměsta, věčně uchechtané holky, nekonečné neděle a ty sedíš s podobně naladěnými kamarády v předměstské putyce, špatně hraješ kulečník, bavíš se o hodně abstraktních věcech, hodláš spasit svět a je ti zle z červeného vína. Nikdo necítí větší prázdnotu než středoškolský student v malém venkovském městečku. Ostatně můj nejbližší kamarád z toho místo maturity spáchal sebevraždu.”

Něco na tom bude. I když, jak jsme se jednou u večeře s K.S. shodli, nebylo to tak hrozné a oba si svých „ústavů“ vážíme.

Petr Dimun / absolvent z roku 1997